Anotace:
Narodil jsem se jako holka. Ale jistě vím, že jde o omyl.
Tanečně vizuální představení generace ovlivněné street artem, hip hopem a komixem, které objevilo street balet, graffity a testosteron. Transgender, odcizení v těle i odcizené tělo, osamocení ve společnosti díky odlišnosti, touha po štěstí a svobodě! Docu-drama na pomezí žánrů v podaní Miřenky Čechové.
Inscenace byla zařazena mezi nejlepší kulturní počiny roku 2012 v kategorii Best of Dance 2012, kterou vyhlašuje časopis The Washington Post.
Jediný způsob, jak poznat něčí genderovou identitu, je pokud nám ji ten člověk sdělí. Identitu není možné vyvozovat z toho, jak někdo vypadá, jak se pohybuje, obléká nebo chová, a stejně tak nemůže být určena diagnostickými či psychologickými testy.
Recenze:
„Představení S/HE IS NANCY JOE unikátním způsobem propojuje street-ballet v podání Čechové s „interaktivním" komiksovým pozadím, sloužícím jako druhý vypravěč. Třetí vrstvu tvoří hudba a komentáře. Dohromady tento mix, spolu s perfektní hrou se světly, vytváří atmosféru, z které chvílemi až zamrazí – a stejně jako vás studená sprcha po ránu přivede k životu a otevře vám oči, má toto vystoupení podobné účinky."
(Jakub Novák, aktualne.cz, 20. 7. 2012)
„Miřenka Čechová dokonale ovládá své pružné tělo a dokáže skrze jeho pohyb a prudkou změnu napětí odkrýt hloubku výpovědi o chaosu a zoufalství, proloženou vzácně i humorným odlehčením závažného tématu. Její hodinové vystoupení je nabité energií, která diváka nenechá vydechnout."
(Radmila Hrdinová, Právo, 19. 7. 2012)
„...S/He Is Nancy Joe v podstatě nemá slabá místa....inscenace patří k nejlepším divadelním počinům této sezony."
(Marta Harasimowicz, Nový prostor, srpen 2012)
„Bolestné, ale zároveň neuvěřitelně zábavné (...) Nejsilnějším momentem celého představení je však samotné tělo Čechové. Ve své vlastní režii se stává bojištěm, na kterém zuří boj mezi identitou a společenskými překážkami.“
(Sarah Kaufmann, The Washington Post, 10. 11. 2012)
„Nancy Joe je jiná než starší představitelé uměleckého aktivismu, kteří na publikum útočí jako na nepřítele. Nancy Joe obrací svůj pohled dovnitř sebe sama, ukazuje své vlastní já – ne jako objekt, který má být souzen, ale jako osobu, která se snaží přežít válku, jež zuří v jeho vlastním těle. Před očima diváků se rodí postava, která budí respekt i soucit zároveň.“
(Adams, Prague Film and Theatre Centre)
