Toto je testovací zpráva

Anotace:

Co kdybychom se jednou mohli ohlédnout za svým životem – udělali bychom něco jinak? Dokázali bychom se vyvarovat vlastních chyb? A kdyby bylo koho se zeptat, měli bychom nějakou otázku? Audiovizuální představení, kde tehdy je zároveň teď.

Inscenace obdržela tři prestižní ocenění na ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ 2016:

Cenu diváků, Cenu za světelný design a cenu Tanečník roku pro Jara Ondruše

V roce 2017 bylo představení vybráno pro prestižní přehlídku evropských choreografů AerowavesTwenty 2017 a bylo prezentováno v rámci festivalu Aerowaves v dánském  Aarhusu. Dále bylo uvedeno na festivalu One Dance Week v Plovdivu, SIDance v Soulu, V4 Dance v New Yorku a New Orleans, na festivalu v Jeruzalémě, Birminghamu a prestižním festival Unidram v Potsdami.

HLAS POROTY ČTP

Nina Vangeli: Jde o ničemu v současném repertoáru nepodobné, a velmi sofistikované představení, které pracuje dynamicky a akčně s optickou světelnou iluzí.  Vysílá mystický vzkaz v propojení sci-fi techniky a hermetických narážek. 

Upozorňujeme, že představení obsahuje stroboskopy a zvýšenou hladinu zvuku.

Poděkování: Jaroslav Kovář, Jiří Bydžovský, Robert Russell, Radoslava a Petr Ondrašíkovi.

Recenze:

„GUIDE je v tuzemsku zejména díky kombinaci velmi specifické práce se světlem a tance poměrně inovativním počinem, nástinem časů budoucích a ukázkou tance ve formátu, na který ještě nejsme příliš zvyklí či naladění, což je na jednu stranu překvapující, zejména s ohledem na všudypřítomné pronikání technologií do běžného života. 
Ondrušova postava tu trochu připomíná Saint-Exupéryho Malého prince a přebírá také něco z jeho melancholie. Jeho tanec působí navzdory pohybové preciznosti a kontrole velmi živočišně a přirozeně. Jeho starší Já, které tu ztvárňuje herec Miloslav Mejzlík, potom vytváří v mnoha ohledech Ondrušův protipól, spíše než očekávaného „následníka v čase“, což v důsledku dobře odráží často rozsáhlé proměny lidského charakteru v průběhu let. Jakkoli mají oba dva stejný zájem a jsou současně formováni stejnou zkušeností, jen v jiné míře a rozsahu, přístup k pohybu v rámci onoho hledání sebe sama je dobrou ilustrací této proměny."
(Jakub Novák, Taneční zóna)
 
Celým snem nás provází muž v nejlepších letech (Jaro Ondruš), jenž se vydává na dlouhou pouť napříč světelnými poli, aby se setkal se svým starším odleskem vlastního já (Miloslav Mejzlík). A diváky bere okamžitě s sebou. Díky projekční technologii se ocitají spolu s ním na jedné vlně, ve stejném tunelu, na stejné straně zdi. Sledují, jak tanečník mizí pod hladinu, prochází stěnou, jak jej světelné paprsky poslouchají a následují. Propadají se do jeho iluze, přihlížejí jeho hledání vlastní podstaty v surreální dimenzi. Jsou svědky dialogu s jeho druhým Já, starším a možná moudřejším, přesto jen stěží hledaným Průvodcem.
(Lucie Hayashi, Taneční aktuality, 9. 12. 2015)

"Znáte ten pocit, když se díváte z okna letadla na mohutné mraky a připadá vám, že skrz ně není možné propadnout? V choreografii Věry Ondrasikove je tento pocit tak intenzivní, že stěny ze světla a kouře brání performerům v setkání."
(Ana Dohy, Springback Review)