Annotation:
SPECIÁLNÍ NABÍDKA!
Nadia Bugré: Quartiers Libres + Penny Arcade: Longing Lasts Longer v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu!
Zhlédněte 2 festivalová představení v jeden večer.
14. 10. od 18:30 v Divadle Archa: Nadia Beugré: Quartiers Libres
Existují místa, kam nemáme povolený vstup? Místa, která máme zakázáno prozkoumávat? A když už do nich jednou vstoupíme, jak s nimi naložíme a co to udělá s námi? V představení Quartiers libres (2012) Nadia Beugré odhaluje a zkoumá právě takováto zvláštní zakázaná místa. Místa, která nás tolik přitahují: prostory svobodné tvorby, úplného odevzdání se a nových objevů. A právě tady se odehrává tvrdý boj o svobodu projevu a výrazu, právě tady se nesmíme nikdy vzdávat.
Na začátku představení prochází hledištěm tanečnice ve vysokých podpatcích, evidentně v dobré náladě, prozpěvuje si a dokonce vyzývá diváky, aby zpívali s ní. Působí naprosto uvolněně, sama se nakonec svému výstupu pobaveně zasměje. Kolem krku má ležérně přehozenou šňůru od mikrofonu. Ta se však hned na začátku vystoupení pozvolna zamotává a utahuje, až se z ní stává nebezpečná smyčka. Tanečnice žádá diváky o pomoc. Nakonec zůstává na jevišti lapená v rekvizitách vlastní performance a pouští se do usilovného boje o vlastní životní prostor. Úzkost a napětí se nevyhnutelně přenášejí na diváky, což je však přesně to, o co Beugré jde. Jakoby obecenstvu pouhým pohledem sdělovala: „Hezký taneček rozhodně nečekejte, proto tu nejste. Tohle vás bude bolet. Budete se totiž muset dívat, jak to bolí mne.“
Během představení se pak tanečnice usilovně snaží znovu vydobýt své „quartiers libres“, což je francouzský výraz pro volné či svobodné území. Co si s ním pak ale počne? A stojí to vůbec zato? Choreografka a performerka v jedné osobě tu v plném nasazení zápasí s dusivými omezeními v podobě přesně vymezeného prostoru jeviště, tíživých zvuků, záplavy plastových lahví a nekonečných kabelů. Ve světě, který před ni neustále staví nějaké překážky, je neustále nucena svádět svůj nevyhnutelný, současně vášnivý i marný, boj za svobodu, který nezvratně poznamenává její tělo i duši.
Nadia Beugré se zpočátku věnovala tradičním tancům z Pobřeží slonoviny. V roce 1997 založila spolu s Béatrice Kombé taneční soubor Tché Tché, který vystupoval a působil i v zahraničí a získal řadu mezinárodních ocenění. Beugré současně vytvářela i sólové choreografie – s vlastním představením Un espace vide: Moi (Prázdný prostor: já) se představila ve Velké Británii, Francii, Burkině Faso, Tunisu a Spojených státech. Poté následovaly další sólové projekty – Quartiers libres (2012), Legacy (2015) a Tapis rouge(2017), které už taktéž měli možnost vidět diváci v mnoha zemích.
14.10. od 20:00 v PONCI: Penny Arcade: Longing Lasts Longer
Legendární newyorská avantgardní umělkyně Penny Arcade svou show Touha trvá déle pojala jako směs rock´n´rollu, parodií na sólová vystoupení komiků a osobních vzpomínek na 40 let prožitých ve světě pop-kultury. To vše se tu prolíná s kritikou na adresu jejího milovaného New Yorku,: „město, které nikdy nespí“ je dnes „městem, které se nikdy neprobudí.“
Arcade vzpomíná na New York jako na město nových začátků, kam lidé přicházeli, aby ze sebe setřásli pohodlný obal konformity a znovu stvořili sami sebe. Dnes sem lidé přicházejí jen za úspěchem a vidinou peněz. Frustrace vzbuzuje i zdejší umělecká scéna, kterou Arcade pokládá za velmi elitistickou. Její hněv se obrací i vůči gentrifikaci urbánního prostředí, konkrétně čtvrti Low East Side, kde ve stejném bytě déle než 30 let žije.. Arcade odsuzuje i „gentrifikaci mysli“. Ona sama je důkazem svobodomyslného přístupu k tvorbě: přestože je jí dnes už hodně přes 60 let, pokračuje se stejnou vervou – s červenými vlasy a v krátké minisukni – v duchu svých performance z 60. let 20. století. Její vystoupení jsou zábavná a nabitá nakažlivou energií: momenty hněvu střídá úlevný smích, zpěv či tanec; ostře mířenou kritiku a výzvy ke vzpouře zase vyvažuje humorem. Jeden z kritiků se o ní vyjádřil jako o „přírodním úkazu“, další ji zase označil za „kvintesenci New Yorku.“
Performerka inteligentně a s humorem komentuje svět reklamy, politickou korektnost, ale třeba i proces stárnutí. Místy s patosem, místy s vtipem hledá rozdíl mezi nostalgií a lidskou touhou. Upozorňuje nás, že stárnutí ještě neznamená neúspěch, že kliknutí „To se mi líbí“ na Facebooku ještě není aktivismus, a že na světě jsou i závažnější problémy než korektní užívání jazyka. Jak sama jednou prohlásila: „Co se teď děje ve všech městech celého světa je zánik alternativ, zánik bohémského života, konec rock and rollu, funku a poezie... A já bych ráda jakousi alternativu nabídla.“
